Povzbuzení V. (ke Druhé neděli velikonoční 2020)

Jednostrannost ztrácí všechno
Neděle druhá po Velikonocích mívá rozšířený název „Neděle Božího milosrdenství“. A stane se jistě gejzírem kazatelských cvičení skloňujících milosrdenství ve všech gramatických tvarech. Také já jsem míval tohle téma velmi rád, dokud se z něj nestala univerzální a bezalternativní mantra. Měl jsem téma milosrdenství rád, protože také já rád své zděšené svědomí uklidním tím, že Bůh je naštěstí milosrdný. Už to téma milosrdenství ale ztratilo pro mě své kouzlo. Ne snad, že bych měl už dokonale vyrovnané svědomí, které by nepotřebovalo uklidnit, ale proto, že tím neustálým provětráváním Božího milosrdenství, ztratili jsme ze zřetele Boží spravedlnost. A spravedlnost má na jedné straně jako na minci vyražen obraz odměny, ale na té druhé straně je vyražen obraz trestu. Milosrdenství nemůže existovat samo o sobě bez spravedlnosti (s její odměnou a trestem). Abych měl možnost zaradovat se z milosrdenství a z odpuštění, musím nejprve jasně a zřetelně vidět tu druhou možnost, kterou reprezentuje spravedlivý a přísný trest. Teprve když vím, že nejenomže jsem prost odměnyhodných zásluh, ale že jsem dokonce upadl do stavu zasluhujícího vážný trest; dokážu docenit, že trest je mi cestou milosti změněn v odpuštění.
Jakmile slyším něco v tom smyslu, že Bůh není trestající, zpozorním, protože pak je třeba dovysvětlit, zda je netrestající proto, že zrovna momentálně netrestá (ale kdo to ví najisto?); nebo zda je snad Bůh netrestající nějak absolutně. Absolutně netrestajícího „boha“ je totiž na místě se velmi obávat, protože takový „bůh“ je absolutně nespravedlivý. Jen si vzpomeňte na hned druhou ze šesti pravd víry, jak je zaznamenává každý katechismus: „Bůh je nanejvýš spravedlivý.“ Přičemž v komentáři bývá vysvětleno to, co dříve bylo standardní součástí onoho výroku o Boží spravedlnosti: „ – dobré odměňuje a zlé trestá.“ Boží spravedlnost nespočívá tedy v milosrdenství, ale v uplatnění odměny a případně i trestu. To, že je Bůh naštěstí velkorysý, a pro naše pokání nám odpouští, je velmi příznivou zprávou, ovšem tato jeho vlídnost nevylučuje také možnost opačnou, čímž je realizována spravedlnost. Je namístě obávat se takového „boha“, který není trestající, protože takový jen jako čivava leží na naší pohovce a když chceme, smí nám laskavě olíznout ruku, aby nás potěšil. Takový „bůh“ je sice na chvíli jako mazlík příjemný, ale jinak je naprosto k ničemu. Až na Vás zaútočí nějaké zlo a nespravedlnost, „bůh“-čivava Vás nebude chránit, protože nekouše, umí se jen přitulit, když mu to dovolíme. Ale Bůh, který zlo trestá, má pro nás svůj význam (ano může sice potrestat i nás, jsme-li trestuhodní), ale jen takový Bůh může dříve či později odstíhat to zlo, které nás ohrožuje a trýzní. Trestající Bůh je záštitou, je zárukou, že zlo nebude mít navrch. Pro nás je pak ve společenství s trestajícím Bohem důležité, zachovat co nejvíce stav, kdy buď sami nebudeme trestuhodní, nebo jestliže trestuhodní jsme, alespoň nastolit stav kajícnosti; abychom dali Bohu na srozuměnou, že se zla, jež má být potrestáno, odříkáme.
Liturgie Neděle Božího milosrdenství zahrnuje text, kde Pán Ježíš ustanovuje svátost, jež odpouští hříchy. To je povzbudivé, když se poukazuje na tu skutečnost, že Bůh, který je spravedlivý (a proto dobré odměňuje a zlé trestá), je nakloněn k odpuštění. Dostáváme návod k tomu, jak neupadnout do hrozících trestů a zároveň Boha neodsoudit do role čivavy klimbající na gauči u nás doma. Bůh může zůstat milosrdným Bohem i jako trestající Bůh. Jeho milosrdenství trvá na věky, ale jen jako možnost, ne jako jediný stav bez alternativy. Jistěže Bůh raději odpouští, než trestá – tak to má každý dobrý rodič. Jistě Bůh rád také odměňuje, když je proč. Kdo chce dosáhnout odměny za nějaké dobro, nesmí Bohu vzít možnost trestat, za nějaké zlo. Odměna i trest jsou akty spravedlnosti. Milosrdenství je aktem záchrany v případě naší nespravedlnosti. Nechtějme Boha, který netrestá, takový totiž není schopen ani spravedlnosti, ale v posledku ani milosrdenství. Přeci jaképak milosrdenství, když se vlastně nic nestalo?! Jaképak milosrdenství, když trest vlastně ani nepřipadá v úvahu?! Jakou hodnotu pak má milosrdenství?!
Ostře se mi vtisknul do paměti bonmot Helmuta Richarda Niebuhra, v němž demaskuje neplodnost moderní theologie vyprázdněné od všech nepříjemných pojmů jako kupř. „soud“ (odměna/trest): „Bůh bez hněvu přivedl lidi bez hříchu do království bez soudu, skrze působení Krista bez kříže.“ To je náboženský postoj, z něhož je odpreparováno všechno, co přináší sice jisté napětí, ale také chuť a živiny. A tak se s hněvem ztrácí i láska; s pojmem hříchu i rozlišení dobra od zla; s křížem i hodnota spásy a se soudem i omilostnění – a zbývá jen dokonalá apatie.
Nenechme si vzít spravedlivého Boha (odměňujícího a trestajícího), protože spolu s ním bychom přišli i o jeho milosrdenství! Rottweiler však není alternativou k čivavě. Bůh není kat, ale dobrý Otec. Radujme se z možnosti pokání (jakéhokoliv, svátostného i soukromého) – je to cesta pro většinu z nás, když ke spravedlivé odměně za svatý život máme daleko. Naší cestou záchrany je dosáhnout milosrdenství u Boha, který nepřestává být spravedlivý, když dobré odměňuje a zlé trestá. Jen ať zlo potře! Ať nás už žádné zlo neohrožuje a nesvírá! To přeci chceme!
Ať Vám Bůh, který je nanejvýš spravedlivý, žehná a zahrne Vás i svým milosrdenstvím, jestliže jste jej potřební a stojíte o ně.

P. Jan.

P.S.: Kdybyste si snad nevzpomněli na těch Šest základních pravd víry, které jsou tou nejstručněji vyjádřenou kostrou našich poznatků o Bohu:
1) Bůh je jeden.
2) Bůh je nejvýš spravedlivý.
3) Jsou tři božské osoby: Otec, Syn a Duch Svatý.
4) Bůh Syn se stal člověkem, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil a navěky spasil.
5) Duše lidská je nesmrtelná.
6) Milosti Boží je k spasení nevyhnutelně potřeba.