Farnost Františkovy Lázně - Město

 

Římskokatolická farnost
Františkovy Lázně

 

Farnost Františkovy Lázně - Venkov

Římskokatolická farnost
Františkovy Lázně - venkov

 

 

Povzbuzení VI. (k 30. neděli v mezidobí 2020)


K naději patří víra a láska.
Po nějaké odmlce připravuji pro Vás zase své povzbuzení v nelehkém čase. V minulosti jsme si zvykli, že náš život je sice náročný, ale ne zas tak těžký. Tahle zvyklost ale asi vzala za své. Nebývalé těžkosti nás zasahují a nejspíš horší a kvalitativně dosud nevídané věci ještě přijdou. Nikomu z nás se nechce opouštět komfort dosavadního způsobu života, ale postupně se to stává realitou, ať se nám to líbí, či nikoliv. Jako křesťané bychom v takové situaci neměli propadat nějakému zoufání. Život na této zemi je nutně prostoupen různými obdobími – dobrými i zlými, a ta zlá období musí z podstaty porušenosti tohoto světa hříchem převažovat. V různých epochách a na různých místech Země se tato zákonitost v nestejné míře prosazovala a prosazuje. A navzdory tomu, život jde dál. I ten život víry jde dál. V nesnázích i v těch nejstrašnějších strádáních jde dál. A tak křesťané přežili skoro třísetleté systematické pronásledování perverzními římskými císaři a jejich státním aparátem. Přežili nejrůznější vpády a války. Přežili skutečné epidemie moru, a jiných chorob s dnes nepředstavitelně vysokou úmrtností. Přežili v diktatuře nacistické i v diktatuře proletariátu. Zasaženi nepohodlím, hladem, nouzí, bolestí, odloučením, obavami a všelijak zkroušeni přesto přežili. Život se nezastavil, nezastavil se docela. V jednom rozhlasovém rozhovoru jsem vyslechl slova pamětníka, který připomínal, že přežil bombardování nějakého města na sklonku Protektorátu, a tak neprožívá současnou krizi, jíž procházíme, tak tragicky. Má svou zkušenost – přežil.
To, co zažíváme, může vyústit do velmi nepříznivých poměrů, ale jsem přesvědčen, že život půjde i pak dál. A Kristus je náš Život, a je i Cesta a Pravda. Nikde nám neslíbil příjemné, bezobtížné a nekonečné pobývání na tomto světě. Sám na sobě nám ukázal, že kříž není jen nějakou náhodnou epizodou. Je součástí života na tomto světě, a když měl ten Jeho kříž přijít, On, Boží Syn se potil krví ve velké úzkosti. Není tedy žádná hanba, pociťovat úzkost ve chvíli, kdy nás zasahuje kříž. Byla by však velká chyba, pociťovat v tu chvíli zoufalství a strach. To bychom konali proti ctnosti naděje, která spolu s láskou a vírou má tvořit ty tři pevné body, na nichž lze ustavit rovinu – a dosáhnout tak osobní rovnováhy. Naděje neklame, když je pevně propojena s láskou a pravou vírou. Naděje vydrží, když láska a víra zůstanou nedotčeny. Abychom mohli v naději dosáhnout rovnováhy, posilněme svou lásku k Bohu a jeho milovanému stvoření člověku, a posilněme svou víru. K tomu máme různé prostředky a postupy, některé (a mám na mysli především svátosti) velmi účinné. K těmto prostředkům je nyní přístup omezen či ztížen, ale ne ke všem a ne provždy. A navíc, ještě leccos zbývá. A jako výrazně jiskřivý prostředek k posílení lásky a víry vyvstává posvátný růženec. Je to průvodce dějinami spásy, ubezpečující nás o tom, co všechno pro nás Pán Ježíš vykonal a podstoupil provázen svou Matkou. Naděje může načerpat oprávněnou posilu právě v tomto setkání, kdy zároveň rozněcujeme svou lásku k Bohu i k člověku a posilujeme svou víru. Tedy neopomíjejte společnou modlitbu růžence v rodinách. Zvláště připomínám a radím modlitbu ve 20.00 každý den za obrácení světa i špatných křesťanů od bludů, nevěry a hříchů k Bohu s prosbou o ukončení této krize. Souvislost těchto věcí nelze odmyslet.
A nezapomínejte také na to, že i když nejsou bohoslužby veřejné, přesto existují. Kristova oběť na Golgotě, která je při každé mši svaté zpřítomňována, nebyla přeci nijak vázána na to, jaká účast lidu při ní byla. Důležitá je Oběť a nikoliv lidé okolo. Oběť na kříži byla a je za lidi a v lidském prostředí, ale přináší jí Boží Syn svému Otci v Duchu Svatém. Lidé na ní participují (Bohu díky), ale nemohou k ní nic podstatného přidat nebo z ní ubrat. Být účastný na mši svaté je krásné a důležité, ale jestliže to není možné, nemusíme docela rezignovat. Můžeme se do mše zapojit v duchu a žádná zeď a žádná vzdálenost nemá moc nás oddělit, protože duchovní skutečnosti nejsou takovými věcmi omezitelné. Vždyť sama Golgotská oběť se odehrála před skoro dvěma tisíci roky a tisíce kilometrů odsud, a přesto z jejích účinků máme neztenčené užitky teď a tady (a na věky). A tak se alespoň duchovně při svých osobních modlitbách spojujme s Nejsvětější obětí, která v tu chvíli je na kterémkoliv oltáři na světě právě zpřítomňována.
Protože náš hlavní kostel je, tak, jako v jiných časech, přístupný, můžete v rámci nějaké své cesty (do práce, na procházku, k lékaři apod.) navštívit Eucharistického Pána a poklonit se mu ve svatostánku. Něco takového je možné (a trvale doporučované) i jen když míjíme kostel, v němž je přechována Nejsvětější svátost, byť by byl kostel i uzavřen. A nakonec Vaší pozornosti předkládám také možnost individuální duchovní služby, kterou pro Vás mohu rovněž, po dohodě, konat.
Ať Vám Bůh, který nezávisí na našich lidských omezeních, žehná a zahrne Vás svou přízní, jako své děti v trpělivosti podobné Jeho Jednorozenému.
P. Jan.